Márty Smolík a Gaspi navštívili Rumunsko. Něco Natočili a Márty i napsal. Tady je trocha adventure ježdění!

   Když dostane člověk pro kterého je kolo nedílnou součástí života nabídku na trochu dobrodružné bikování v kopcích kolem Ravenscý v Rumunsku je odpověď jasná – ANO jedu. A tak sedím v Téčku směr Praha , kde na mě čeká 6ti člená parta nadšenců jako jsem já. Přebalit cajky do ofrouda s vozejkem, který se ukáže jako opravdu terénní přívěsný vozík a hurá do míst co na mapě najdete označenýný jako Banát.  Co to vlastně Simpleride adventure je ? Partička kolem 5-6ti bikerů o které se starají dva gajdi , jsou ze zálohy jištěný posádkou ve stroji co projede snad všechno. Vždy se vybere nějaká destinace a hurá za dobrodružstvím ,zážitky co vám nikdo nevezme. Cesta utekla jako by trvala 14hodin – nebo trvala 15? už raději nevím, ale zadnice si užila svý.

Ravenscá je malá vesnička – kde žijou češi, mluví se tu česky, platí se tu korunou a vše je ve velkým rumunským a vesnickým poklidu v nadmořské výšce kolem 800m.n.m. Díky rodině Veverků za super nocleh v jedný z mnoha roubenek tak typických pro tento kraj. Suchej hajzlík beru jako bonus. Ranní trůnění při otevřených vratech s pohledem do rumunských hor je bezkonkurenční – není potřeba ani pánský časopis s intelektuálním čtením 🙂 
3 dny bikování před námi, první snídaně za námi a nealkoholické pivo Fríí s námi 🙂 Bandička ve složení Martin, strejda Hyk, Wermacht , Šváryk ,já a suport Gaspi s šedou eminencí Lukášem. Všichni připraveni užít si každej výjezd, sjezd, brod, bloudění, defekty, hlad, žízeň, bolest, vedro, špínu – prostě simpleride adveture . Kola poladěný jak na krušnohorský traily jsou ty pravý stroje, které na bloudění v místních lesích potřebujete. Taky je dobrá v batohu čelovka, GPSka, mapa, zapalovač, nůž, standard nářadí na kolo, trochu toho jídla, náhradní duši, několik balení lepení, termo folie – jak jsme záhy zjistili , mít všechny tyhle věci sebou nemuselo se tak inprovizovat – nadruhou stranu by to byla zase nuda a proto tady nejsme 🙂 . 

Úkol zněl jasně ! – teď to Márty tady takhle na tom horizontu vemte do prava a ať trochu zabloudíte. Požadavky šéfů beru doslova a po 20 min jízdy se motáme jak na kolotočy. Každej na tváři rohlík  – taky aby ne, je to jen kopec a hned zase dolu a zase kopec a zase dolu. Důležité je, že směr držíme,kdy bonusem nám je úžasnej sjezdík zakončený vodní vložkou. Wermacht na sebe vzal jako obvykle úlohu hapalajnena , takže to ve třetí vostrý klopí až loktem na zem – je to držák. Dole na nás čeká suport s trochou občerstvení a hurá dál do kopců. Trny jsou tu ostrý jak břitva , takže první lepení je tu. Nikdo si ještě nepřipouští, že to za ty tři dny potká každýho, někteří z nás budou píchat každej den  a opakovaně 🙂 Kopec byl trochu delší – cca slabá hoďka šlapání – ale kecáme a užíváme si chvíle na kole. Je úžasný jak po 15 hodinách z Prahy autem se ocitnete v kraji tak českým – každá vesnička tu vypadá jako ta naše moravská, lidi přívětivý, každý zdravý a hned se dává do řeči. Hltají informace z čech , rozmlouvají s námi nad všední problematikou života v čechách. Mají dost přehled – hrajou jim tu český rádia i televize, mají tu český školy, ale život tu bude o dost těžší než u nás. Malé občerstvení ve vesničce jménem Garnic a zase hurá na kolo. Skvěle technickej a výživnej výjezd hned za vesnicí je otázkou cti kdo vyjede až nahoru – zdravé hecování je na místě a výhled z vrcholu je satysfakcí za tu námahu. Cesta po horizontu na pastvinách ubíhá rychle a lehce, bandička drží směr k dominantě tohoto kraje. Dunaj není vůbec malej a při západu slunce s kopcema Banátu je zakončení prvního bikového dne třešničkou na dortu. Lukáš s Gaspim na nás čekají na břehu Dunaje, mi máme v nohou 60 km a plnou hubu zážitků, které nejde zastavit – jen je chrlíme na ty dva co nám celý den kryli záda . Cesta do roubenky k Veverkům je ještě trochu ofroudová vložka, ale toyota je stroj pro hrubé zacházení – nic není problém. 

Pár piv na terásce, plán na další den a všichni usíname spokojený a nedočkavý co nás čeká zítra. 
 Svinecea mare 1225 m.n.m. – prostě sviní hora, nejvyšší kopec v okolí – to je další cíl našeho bikování v Rumunsku. Snídaně složená z vajec, brambor, špeku, rajčat a čaje s medem je ta pravá energie pro začátek náročného dne. Kola a banda připravená – může se vyrazit – dnešní směr je na druhou stranu než včera, ať to není jednotvárný. Je devět a co se týče mě -tak vedro přesáhlo mojí únosnou mez – třeba pojedeme i v lese? Bylo to tak 50 na 50 . Lesy tu jsou smýšený v poměru tak 3 jehličnany na 50km čtverečných listnáčů, hodně pastviny a prudký, opravdu prudký kopce. S mobilním telefonem tu jste nahraný a mapa je – no jak to říci – nenáročná. Spleteš se tu o údolí a máš zaručenej vejšlap tak 4 hoďky – jo a taky pozor na vodu – tý je dobrý si vzít dostatek. 

Takže už zase šlapem – to je to, proč tu jsme a taky si to náramě užíváme – výjezdy co tě až rozesmějou jak jsou prudký a dlouhý, za to sjezdy výživný a prašný – takže zase rohlík – celej den se pořád jen a jen řehníš – pohodička. Prvních 30 km nebylo zadarmo, tak jsme docela rádi, že slyšíme z vysílačky náš suport, který si zajel tak 80km , aby se dostal na slmuvené místo. Jenže! Když slyšíš Gaspiho ve vysílačce, tak to neznamená v Rumunsku vůbec nic – mluví na tebe z druhýho hřebenu – což znamená ještě tak min. 2Hoďky pořádně šlapat do pedálů. Při jednom sjezdu jsme se nechali unést jak to uhánělo na velkou placku a problém byl na světě 🙂 Jj jedeme špatným směrem a tak GPS, mapa a vysílačka fungují na 100% – náhradní místo pro setkání se suportem je vesnička Bigar. Jedeme tedy dál – sjezd, pořád jen sjezd – pecka , najednou mě bere Šváryk z prava a v tu chvíli začíná závod jak se patří, oplácím mu předjetí vnitřkem zatáčky – jak malý kluci, a zase se jen řehníme. Trochu nás zaráží jak dlouho a prudce klesáme – kam až jsme to sjeli po 20min z kopce ?  Potkáváme místní lovce a po informaci, že Bigar je ještě 20km nám úsměv trochu vytuhnul. Tři brody a pak do leva – rozcestník ukazuje pouhých 7,5km – jenže ? Ano ano – bylo to pořád jen a jen do kopce, voda došla a poslední mars tyčinku dělím mezi bandu. Tohle je na hraně, ale proto tu jsme trochu si hrábnout. Při příjezdu do vesničky jsou místní lidé dost udivení naší chamtivou hamyžností po všem tekutém co v krámku a pak následně v hospůdce mají. Válíme se na trávě před stodolou, popíjíme pivko, místní psi škemrají o kus žvance a naší dobročinost oplácejí lísáním. Zapadá sluníčko a začínáme být dost nervozní,  kde je naše doprovodné vozidlo ?  Šváryk vychytal na rohu kostela místo kde byl signál – tedy jen na posílání sms, ale to postačilo k informovanosti – jedou – máme prý ještě tak hoďku. Ty dva si taky užili den – že prej zkratka – zapykali se v brodech i s vozejkem , ale potvrdil, že je opravdu ofroudový přívěs. Odnesla to jen prasklá oj, světla a spzka. Ještě pivko na cestu a hurá dom – zase ofroudová vložka – všichni se překřikujem a máme neutuchající radost z každého průseru co dnes potkal toho druhého. Dnešní stav kilomtrů je 52 – ale to v tomto kraji nic nevypovídá o tom nás přesvědčil poslední den. Plán jasný – jak se ti dva umělci motali s Toyotou a vozejkem po Banátských lesích našli zapomenutou úzkokolejku podél řeky . Zítra jedeme po trase kde se vozila vytěžená ruda. Dnešní spánek bude zasloužený a potřebný. 

Den 3tí – ranní siesta v kadibudce, vydatná snídaně – žádný umělý nesmysli – prostě maso, vejce, pečivo, med, zelenina – den bude dlouhej , a že byl :).Start bikování je cca 60km od vesnice kde bydlíme, takže kola do vozejku, sváča do batohu a hurá mažem toyotou do míst kde svýho času byly doly a to co z nich permoníci vykutali, se k Dunaji sváželo po úzkokolejce , která vedla nádherným kaňonem. Cesta uběhla v klidu – motor 4,2 L v toyotě si chrochtal jako by nic. 

Před prvním šlápnutím do pedálu ještě malé posilnění a jedem. Začátek byl po široký uježděný cestě – šlape se lehce – kecáme a trochu zvyšujeme tempo. Tohle mám rád , nahoru, dolu – pořád velká placka – uhání to – no nádhera. Začínáme klesat, přibývá víc a víc a vííííííc kamenů – super – letíme jak magoři 🙂 a zase rohlík – jak jinak 🙂 Jenže tahle nádhera trvala tak 20cet sekund a už krotím kolo pod proraženým předkem – nakonec 16náct děr zase není tak málo, trvalo to sice asi hodinu a půl, ale všechny jsem zalepil až nakonec po dalších 100 metrech duši vyměnil 🙂 Pro mě velké meditační cvičení – pro ostatní obrovská komedie. No nic jedeme dál – cesta pořád z kopce, nás přivádí až k řece – ta bude nedílnou součástí našeho dnešního dne. Brody – super – začínám si to užívat, bláto, voda, kameny – pecka – šestidenní hadr. Nádherné prostředí – super lidi, počásko na výbornou – co víc si přát. Hodně luxusní poježdění dneska – tu svačinka, tu někdo opět lepí – pořád rohlík. Není přeci nic lepšího než strávit celej den na kole. Asi tak po 4 hodinách jízdy se dostávámek prvnímu stavení – jeden rybář, 4ři slepice, dva čuníci, dvě kozy a vostrej hafan. Tady se cesta poprvé dělí – buď varianta vlevo což je do kopce a vzpomínka na včerejší 7,5km závěrečný kopec nás všechny tak trochu vylekala. Je rozhodnuto – pokračujeme podél řeky – což jak se ukázalo po pár hodinách, bylo docela velice odvážné rozhodnutí 🙂 Cesta se pomalu začíná ztrácet – moc se nám nechce do gžungle 2metrových kopřiv, ostružiní a nelogicky popadaných stromů . Takže nejlepší cesta je řekou. Rychle si začínáme zvykat na poslouchání jednoduchých hesel jako – VODA – a všichni jdou svorně opět do řeky – na břehu se nedá projít. To , že už jsme na kole neseděli poslední 3 hodiny nikdo neřeší – prostě se jde dál . Lukáš jako první vyslovuje myšlenku , že se udělá čaďák  a přenocujeme v lese. No to Gaspi asi zešílí – neví kde jsme, co se stalo, ale trochu toho adrenalinu nikomu ještě neuškodilo – snad nebude zmatkovat. A zase se brodíme vodou – už to není taková legrace jako před 3 hodinama , páč se začíná stmývat . Ze zadu slyším jen – bude čaďák, bude čaďák. Válečná porada a verdikt ? – jdeme do doby než nám zhasnou mobily – pak bude čaďák 🙂 Už je pro nás dobře, že je tma jak v pytli – alespoň nevidíme ten mordor , kterým se prodíráme.  Nálada je zatím v pohodě, rohlíky neustále nasazený, proto jsem přeci tu – dobrodružství. Konečně palouk a otevřené prostranství – měsíc už je dost vysoko a nám se naskytnul neskutečný pohled na krajinu v mlžném oparu, lehce osvětlenou měsíčním svitem, kde bandička bikerů šlape do pedálů neznámo kam – pro tyhle chvíle to všichni děláme.  Najednou nám je jasno , tady jsme byli včera, na rozcestí se do leva už nikdo raději nedívá – to byl včera závěrečný 7,5 km vejšlap jen tak na vyjetí nohou 🙂 Jedeme v pravo po zpevněný cestě – když tu náhle Lukáš říká klidným hlasem , tak vám tedy nevím, ale asi jsem píchnul . No nic naučený jak servisáci od Forda měníme duši ať můžeme doklepnout posledních 10km. Tlačím celou cestu Martina – utržený šaltr o 4 hodiny dříve a ne dobře fungující provizorní singlespeede nic jiného nedovoluje. Je jedna hodina ráno a my dojíždíme do vesničky  Berzasca, ze které se už přes vysílačku dokážeme spojit s Gaspim. Byl tak nervozní, že zaparkoval u krajnice a spokojeně usnul. Ještě, že měl o nás takový strach. 

 Shrnuto – za 13 hodin jsme ujeli a ušli celkem cca 30km, které v nás zanechali velikou pokoru a respekt k tomuto kraji, ale taky nás naplnily dobrodružstvím, únavou, zážitky a neutuchající touhou po dalším bikovém dobrodružství tohoto druhu. To, ale zase někdy jindy , pro nás tato výprava do pustin rumunského Banátu končí – teď už jen zítřejší přesun do Čech a zapojení se opět do reálného života. Ne na dlouho – to víme všichni co jsme tady – je to jako droga, čím víc toho zažíváš tím víc toho chceš. Tohle ti nikdo neveme. Další destinací je listopadové Maroco – kdo se přidá? Info. Simpleride.cz

 
Ahoj Márty

backcountry romania from simpleride on Vimeo.