Stará parta zhmotnila plány od píva a vyrazila na trip a už podle výpisu jmen Vám musí bejt jasný, že tohle prostě muselo bejt super! Satan nám poslal svůj report, kterej sepsal a je to dost nabitý čtení!

Po přečtení Kubovy výpovědi o skvělym víkendu v Berlíně jsem se rozhodl, že Libereckej pohled na věc obohatím svým reportem o legendárním víkendu z pohledu zpovykanýho Pražákýho auta.

Už dlouho se u piva hádáme a dohadujeme, kamže všude pojedem a nepojedem a jak spolu projedeme Evropu. Jenže diskuse u piva bejvaj dlouhý a energie na zrealizování se ztrácí v práci. Nicméně Liberecká parta nekompromisně zahlásila datum odjezdu a ve chvíli, kdy jsem se o tom dozvěděl, jsem bouchnul do stolu, div že všem v hospodě u Libuny nespadli piva ze stolu a zařval na ty přepracovaný hovada že jedem, ikdybych je měl přetáhnout půlitrem přes hlavu a nacpat do auta jako dvě mrtvoly.

Páteční odjížděčka z velesídla SHOCK therapy v nás vzbuzovala všemožný očekávání, cože to všechno v tý říši zažijeme. Nicméně sranda začla ještě dřív, než jsme vůbec přejeli hranice. Jelikož nám už v Ústí nad Labem došlo pivo na celou cestu, byli jsme nuceni zastavit na Ústecký benzínce a doplnit palivo. Jo a taky natankovat naftu. Bystrý cit závodního řidiče a legendárního alkoholika Vény Kalhause si povšiml, že nám jaksi ušlo skoro celý pravý kolo a první průser byl na světě. Ale že nám bohové tenhle výlet přáli, hned vedle benzínky nám chlapci v dílně za nekřesťanský peníze kolo zalepili a za příplatek dokonce i dofoukli, takže nebylo nutno vytahovat pumpičky.

Nervozita ve mě stoupla až ve chvíli, kdy se mě Véna zeptal, jestli moje dodávka má technickou. Po mojí kladný odpovědi Véna prozradil, že autem kterým jedem nikoliv “Jsme měli jet možná tvym, páč to moje totiž technivkou nemá.” řekl a následoval smích nás všech.
Nu což. Na cestu jsme už vydali a protože jám vim, že Véna je opravdu epesní řidič, nervozita ze mě spadla v momeně, kdy jsem si uvědomil, že tenhle skvělej řidič těch 700km uplně v pohodě zvládne odjet i bez technický.
Chvilku se řvalo, chvilku se spalo, hlavně se rychle jelo, atak než bys stihnul dopít další basu, byli jsme v Berlíně před legendárním Mellowparkem.
Jen co jsme vjeli do areálu, přišel nás pozdravit místní pobuda, kterej rovnou česky zařval “ČESZI! CHOVNO! PIŠA!” Trvalo deset minut povídání, než jsme pochopili že to není pobuda, ale místní správce, kterej nás rovnou i s autama schoval v parčíku za bikroskou, kde jsme mohli nerušeně campovat. Ještě dodal že se normálně platí 10 € za auto, ale protože má Čechy rád, můžeme vyvakovat celej víkend zadarmo.

Pan řidič nestačil ani chcípnout motor a Davlos, Pražskej Bad Boy a další legendární alkoholik, už nedočkavě tahal kolo z kufru aby mohl vyrazit směr město. Takže jen co Véna zabouchnul dvěře od řidičovský kabinky a vymlasknul tři piva za sebou, vytáhnul i svoje kolo připravenej do víru Berlína. No a protože já vim, že tohle bejvá průser, nemohl jsem dělat nic jinýho než se přidat. Kuba Smola, ještěr z líhně zla v Černošicích, spolu s metalheadem Kryštofem Machem zůstávají, aby prozkoumali místní terén Mellowparku.
Davlos nás opouští v centru, aby mohl vidět hrát svojí nejoblíbenější kapelu, zatím co mě Véna tahá po Berlíně aby mi mohl ukázat, kde všude pil pivo. Po pár desítkách míst jsme to stopli v příjemnym pajzlu u baseballový pálky s pivem za 2,50 €. Jen co si po pár kusech chci zkontrolovat telefon, zjišťuju, že jsem zapoměl heslo a když po mě chce abych to zkusil za dvanáct hodin znovu, vim že se nic nemá lámat přes koleno, telefon jednodužše na celej víkend odkládám a místo něj zvedám půlitr.
Nakonec naše celá posádka přijela ke zdroji k nám a až spolu jsme se všichni vydali na cestu zpět do campu.
Na Berlíně se mi líbí že ač jezdíte vlakem sem tam celej víkend, za lístek s touhle partou taky platit nemusíte, což se nám lehce vymstilo. Nevšímajíc si zastávek jsme omylem vystoupili o jednu dřív. Mezitím co jsme čekali na další vlak, paranoidní Davlos začal na všechny řvát ať rychle utíkáme. Všichni vyndaný jak sáně ze sklepa sebrali kola a běželi se schovat pryč do křový. Skrčení a vyděšení ve křoví jsme čekali co se teda bude dít a ono nic. Z Davlose vypadlo že kolem jela policejní dodávka a že tutově šli po nás. Nejspíš jeli na sváču, ale i tak, díky že jsi nám Jardo zachránil život.
Jen co jsme dorazili do campu a uviděli vedle naší rozklepaný T4 luxusní Mercedes, chtěli jsme to pohodlí těm syčákům aspoň oplatit chcaním na stan, zčehož nakonec bohužel sešlo.

Sobota ráno, naposledy jsem zkusil rozluštit heslo do mýho telefonu a ejhle! Ani za hovno. Telefon se navěky zablokoval, asi důkaz z vesmíru, že si mám odpočinout od čumění na ty internety. Zdravíme se s Libereckejma a vydáváme se na první společnou cestu za snídaní před Kauflandem. Miluju ten pohled na rozlámaný lidský těla ležící s kolama na parkovišti před obchoďákem, kolem kterejch normální slušný Němec chodí jen s velkou oklikou a odvráceným pohledem. Po snídani si celá partička začne užívat ježdění a všichni pospolu navštěvujeme jednotlivý části tohodle božího parku, navzájem se hecujeme a urážíme, prostě paráda.
Davlos se svym ortodoxnim stylem překážky občas jen tak lehce přeprcne, ale když se mu chce, rozmrdává spiny tak, jak to umí jenom on a všudypřítomný lidi častuje svými trefnými poznámkami na tělo, jaký z držky umí vyplodit jenom on. Co se životního kréda týče, mám velkou slabost pro Vénu Kalhause, rád na něj koukám když jezdí, jeho skvělá aura a srdíčko na pravym místě z něj jen srší a nevidim to jen já. Tenhle hřebec za sebou má sice dvě děti, dívky se za nim ale otáčej daleko víc, než po daleko mladších kusech, jako třeba za mnou.
Koho bych ale rád z tohodle dne vypíchnul je Kuba Najman. Kluk kterej ladnym stylem ledního krasobruslaře prošáluje park kterej nezná, zrovna tak jako domácí jezdci, ve stylu i vejšce, za to ho cenim nejvíc a nejen v Mellow.

Mlaďoši do toho zkušeně řežou, Cartman hulí brka, nadává a když se sveze, je vidět je freecoaster ho baví.
Mě už delší dobu trápí silný bolesti loktů, takže rychlý lajny sřídaj dlouhý sezení ve stínu, dokud nepřišel Véna s medicínou. Podal mi malou flaštičku Alpy, ve který plave jakejsi tajemnej bílej prášek “Na vole!” křiknul na mě. “Tady máš Herákalpu”. Nevěřil bych tomu pokud bych s tim neměl vlastní zkušenosti, ale bolest se zklidnila natolik, že jsem do večera mohl jezdit.
Celodenní žíznivění nás vyhnalo do spárů místního moc pěknýho baru. Za barem symatická barmanka a na baru ještě sympatičtější Plzeň, na který bylo 100% Czech. No tak vidíte samy jak nás tu ceněj, když jste 100% Čech, je to cool. škoda že já jsem jen 50% Českej knedlík. Sedli jsme si s pivárem k vodě a na střídačku se zveme na pivo. “Tyvole hoši, to se ale máme co?” Zvolal Véna do ticha. Tak za touhle hláškou se skrývá jedině absolutní pohoda a souznění s našimi životy. Jen co už míň sympatická barmanka nám zavře bar před nosem, příchází sms od Kryštofa, že to Liberecký v kempu pěkně rozjížděj, atak nám zvědavost nedala na výběr.
V Campu zavládla krásná atmosféra jarní grilovačky a povídajíc do noci, jsme postupě odcházeli spát, nebo rovnou vytuhli před ohněm, viď Kryštofe.

V neděli, po dopoledním rychlým pojezdu v absolutně prázdnym parku, jedna půlka zůstala na místě, ta druhá už od rána do všech vandrovala že chce na street, což byl boží nápad. Našli jsme pár spotů, najelo se dost kilometrů a skvělá nálada kolovala v hlavách nás všech. Na streetu exceloval kdo jinej, než mistr šílenejch vejmyslů Kryštof Mach. Kryštof je další člověk na kterýho můžete hodiny čumět s otevřenou hubou.
Večer se nebezpečně přiblížil a naše Pražská parta musela naskákat do Vénový beztechnický T4 a odjet domů. Doufám že jsme Liberecký příliš nepohoršili a že spolu zase někdy vyrazíme na výlet, pač tohle byla prostě bomba.
Bomba jak z praku, ze kterýho jsme se v autě vystřelili včetně řidiče Vény. Ne že by chlastal! To by žádnej profík neudělal, ale my ostatní jsme se natřískali tak, že i Vénovy se sem tam zapletl jazyk.
Cesta nazpět byla ještě divočejší než cesta tam a já určitě nikdy nezapomenu výraz Německý rodiny, za kterou jsme to tak tak dobrzdili na odpočívadle. S otevřenou pusou sledovali, jak jim starej Wolksvagen málem naboural luxustní Audi A7, z kterýho se ihned po otevření mejch spolujezdcovejch dveří vysypalo několik piv a několik polonahejch týpků co si stahujou kalhoty až ke kotníkům aby se vedle večeřící rodiny vymočila.
Jen co jsme po chvilce cesty z Berlína zaparkovali kousek od naší oblíbený Pražský hospody, vyběhli jsme za hospodskym mu převyprávět, že jedeme 350km jenom kvuli tomu, abyjsme si u Libuny dali společně pivo.
Doteď nevim komu vysim za benál, sorry hoši.