Martin Hůle zpovídal jako jediného Řepáka v Kolumbii na světovém poháru Jana Švuba. Rozhovor proběhnul až teď, protože Honza zůstal dlouho v kolumbijské nemocnici, kde hlídal zraněnou Karol Vránovou, která si udělala o představec tříštivou otevřenou zlomeninu češky a poranila si i šlachu a Štěpána Tumpacha, který měl zlomené obě nohy nad kotníkem. Pak odjel rovnou do Německa, takže to měl nabitý. Ovšem za tuhle pomoc ostatním mu patří velký respekt!

Popis Štěpánova zranění:
„Na druhé rovince trošku ohranil druhý skok a snažil se dobrzdit a neskakat ten třetí, ale bohužel skoky byly vysoké a velice hluboké (bez šance projetí) a mezera mezi nimi velice krátká na zastavení. Štěpán se tedy dostat do vzduchu, ale pouze málo a snažil se zahodit kolo, jenže v zápětí byl v protihrane a při nárazu se mu práva noha vklinila mezi rám a kliku a levou nohu po vycvaknuti z spd dopadl pod úhlem. V zápětí začal křičet, a když už tento tvrďák křičí, tak to musí už něco být! No a obě nohy měl vykřivené v kotnících. Základní narovnání mu provedli ještě v tom skoku hned po pádu…“

Rozhovor převzat z Bikros Clubu Řepy

Ahoj Honzo, vím že tě většina čtenářů zná, ale pro ten zbytek, představ se nám.
Čau parto, jmenuji se Jan Švub, je mi 26 let. Mou vášní je kolo a především bikros, ale v podstatě umím na všem . Občas i studuji a po titulu Bc. teď aspiruji na Mgr., ale studium jsem kvůli kvalifikaci pozastavil, takže snad za rok budou státnice . Originálně pocházím z Jeseníku, kde jsem se celou dobu formoval, studuji v Brně, ale posledních pár let jsem trávil v Praze, kvůli, na české poměry vynikajícím, tréninkovým podmínkám v Praze – Řepích.

Teď si se účastnil posledního závodu mistrovství světa, který se konal v Kolumbii. Popiš nám jak to tam vypadalo, jaký byli diváci a jak to bylo celé organizačně zvládnuté?
Diváci udělali vynikající atmosféru pro nás všechny a zejména pro domácí. Dráha byla jedna z nejtěžších za posledních pár let, ani ne tak rozvržením skoků, ale spíše jejich provedením. Medellím je celkem deštivé místo, jak jsem si všiml, ale organizátoři měli nachystané osvětlení, takže když se časový harmonogram posouval mohli jsme stále jezdit, i za tmy. Bikros v tom městě má určitě tradici, protože místní lidé a i taxikáři, tak všichni znali Marianu Pajon (olympijská vítězka 2012)

Doslechl jsem se že jsi byl nakonec jedinej kdo odstartoval do boje, co se stalo ostatním?
Z 6 jezdců jsme do závodu nakonec zasahovali jen 3, protože ostatní tři se bohužel buď zranili v tréninku nebo díky technickým problémům nemohli nastoupit. A aby toho nebylo málo tak v závodě se ještě zranila Aneta Hladíková.


Vrátíme se ale trošku k závodění. Jak velká byla příprava na tenhle poslední závod?

Příprava začala běžet pro mě v podstatě od roku 2013 když jsem se přesunul do Prahy a ta úplně finální započala bezmála před rokem, kdy jsem oslovil trenéra z USA a navázali jsem spolupráci. Takže za roky 2015 jsem se snažil objet co nejvíce závodů, ale samozřejmě jsem nezapomněl na osobní rozvoj a stále chodil do školy a taky jsem si musel na to vše vydělat peníze, takže jsem každou volnou chvíli trávil v práci nebo tréninkem dětí v klubu. Tudíž bych tu rád i poděkoval Bikrosclubu Řepy a firmě JUMBO stěhování za práci a podporu. A v polovině února 2016 jsem se rozhodl jít „all in“ a po tom co jsem uzavřel ročník jsem přerušil školu, rodiče mi naládovali kapsy jejich úspory a já na měsíc a půl vyrazil do USA za trenérem a aspoň posledních pár týdnů do MS zkusit „žít“ jako PRO.

Bikros je všeobecně hodně o fyzičce, ale jde především o psychiku. Jj se na tohle dá připravit?
Fyzicky a technicky jsem pro bikros talentovaný, minimálně dost na to, abych se kvalifikoval na OH. Psychika je u mě už horší, mám své světlé a tmavé momenty. Pracoval jsem na to všemi silami, které mi v tu danou chvíli byly z časových a finančních prostředků dovoleny, respektive jsem si mohl či nemohl dovolit. Ať už to byl čas trávený s TOP jezdci v USA nebo návštěvy psychologa. Bohužel člověk pracuje s malými finančními prostředky (většinou od rodiny) a proto nemůže být v mentální přípravě 100%.


Byl to na tebe velký tlak teď v Kolumbii? Vlastně si bojoval o postup na olympiádu zahralo i to do karet v psychice?

Ten „olympijský“ tlak jsem necítil. Přiznávám si, že mi tento závod prohrála psychika, ale to proto, že jsem za ty 2 hodiny tréninku nenajel trať podle svých představ a to mé psychice vadilo. Ostatní tlak ohledně OH či výsledku už byla jen třešnička na dortu. Závod jsem si bohužel neužíval. A tím zase padáme zpět k těm financím, kdy většina jezdců byla v Kolumbii na soustředění v zimně.

Vrátil ses až teď (7.6.2016) domu, jak je to možném když už i vedení, které tam s Vámi bylo se vráilo den po skončení?
Jak jsem napsal dříve, byly tam v naší výpravě zranění a to hlavně 2 horší. Štěpán a Karolína potřebovali speciální převoz zpět, jehož zajištění trvalo týden, tak jsem se nabídl, že s nimi zůstanu a postarám se o nezbytné věci.

Jestli to není tajné, řekni nám co teď chystáš v blízké budoucnosti a kde tě můžeme vidět?
Tajné to není, ale sám nevím co mě čeká. Teď si hledám stálou práci co by mě naplňovala a na podzim se vracím zase zpět do školy ji dokončit dálkově. Na kole mě čeká ještě MČR v BMX a také bych se chtěl kvalifikovat na MS ve 4X, takže mě uvidíte na závodech v JBC a Litoměřicích a když to dobře dopadne tak na MS ve Val di Sole, kde bych si aspoň z malé části chtěl odčinit MS v BMX. A v neposlední řadě bych se chtěl věnovat nastupujícím mladým generacím v BMX a cyklistice, protože jim mám co nabídnout a to minimálně své zkušenosti, dovednosti i vzdělání a hlavně mě ti mladší závodnici nabíjí energií, když vidím jak je to baví

Díky těmto spoždením si prakticky cestoval přímo z kolumbije na předposlední závod evropské ligy do Německa.
Po návratu z Kolumbie jsem strávil pouze 2 dny v Česku a hned vyrazil na evropskou ligu do Německa. Na klasický bikros jsem se těšil, ale ve zkratce – nakumulovaná únava z veškeré přípravy a zavodění doposud, kdy jsem od března neměl pořádně volný víkend a časový posun, se projevila a stačilo to jen na 5 místo ve čtvrtfinále respektive semifinále v sobotu. Závod jsem se snažil si užít ale fyzicky jsem strádal a trpěl.

Děkuji ti za rozhovor a teď je prostor pro tebe, jestli chceš někomu poděkovat nebo někomu něco vzkázat.
Malým střelcům bych rád vzkázal ať je to baví, ať to dělají pro sebe a jezdí si na trati hlavně pro radost. Byla by na místě velká děkovačka, ale to bych si ani na všechny nevzpomněl a děkoval jsem jim osobně . Ve zkratce velké díky TÁTOVI a MÁMĚ, kteří si prodloužili přístavbu baráku na 15 let a oželeli luxusní auto, aby mohli se mnou každý víkend na závody a já jet do Ameriky. Rodině Labounků a Romči Labounkové a dvoum hlavním bikrosklubům Jeseník a Řepy (Lukáš Tamme).

P.S Přeji Vám ať se se mnou potkáte, je to tak či onak zážitek na celý život