Dnešní holka na biku je známá z filmu Sugarbeat a zrovna tak z domácích 4x i DH pohárů. Více v rozhovoru s Térou Votavovou.

 Ahoj, tak nám na začátek řekni něco o sobě?

Jsem 22 letá Pražanda studující v Olomouci Fakultu tělesné kultury na Univerzitě Palackého. Mám dva bráchy. Oba jezdili a ještě občas jezdí. První skákací kolo, Kona Scrap, mi rodiče pořídili asi ve 14, možná v 15. I když…  Pamatuju si, že jednou přijel do lesa Maňas Tomek, nešlo mu to, tak říkal, že na tom sedí jak 14 letá holka a ještě naopak a koukal se přitom na mě, takže jo. Bylo mi 14. Jezdili jsme s bandou ze sídliště do Hostivařské přehrady, kterou jsme měli za humny. Hehe. Hroznej gang. Ale lepší, než sedět celé odpoledne na lavičce a kouřit, jako to dělal zbytek mojí třídy. Nicméně, Scrap bylo poslední kolo, které mi naši koupili, když zjistili, jaký sport jsem si vybrala. Od té doby s nimi v tomhle směru bojuju. Jsem holka, tak mají strach. Je fakt, že někdy asi celkem oprávněný.

Jak si objevila kolo a scénu kolem DH?

Ještě předtím, než jsme začali jezdit do “Hostíku” jsem koukala na bráchu a bratránka, jak jezdí z kopce v lese. Úžasný. Nebýt jich, tak na kole nejezdím. Do dnes si ježdění nejvíc užiju, když můžu vyrazit do bikeparku s nima. Nebo jen tak na krosáky s druhým bráchou. Hehe. Skoro jako Athertonovic rodina. Mám je fakt ráda. Taky mi moc pomáhají s motivací a hlavně s mechanikováním celého mého vozového parku. 

Jezdíš DH, 4X, máš spoustu FR a Enduro fotek. Co je tvému srdci nejbližší?

Vyrostla jsem na sjezdu, nicméně fourcross byla disciplína, která mě motivovala a hnala kupředu. Přeci jen mi spoustu let trvalo, než jsem se naučila skákat. Občas se divím, že jsem u toho vydržela a nevzdala to. O to víc mám 4x radši a ještě o to víc mě mrzí, že umírá. Srdcová záležitost je pro mě Enduro. Miluju přírodu a pocit volnosti. To je něco, co mi dává jenom enduro. Díky firmě GIANT, mám doma i krosáka (Trance), což je ideální raketa na volné ježdění. Do kopce vyjedu, z kopce sjedu i těžší sjezdy a naskáču skoky. Tahle srdcovka samozřejmě nevznikla sama. Vybudovala jsem si opravdu silný vztah ke Krušným horám už před lety a stále jsem se snu o tom, že tam jednou budu žít, nevzdala. Schválně, kolik lidí si teď klepe na čelo? 

Myslim, že hory jsou cílem víc lidí, takže v poho. Jak to vidíš s 4X příští rok a co soudíš o rozhodnutí UCI nezařadit ho do světového poháru?

Samozřejmě, že mě to hodně mrzí. Jak jsem již zmiňovala, 4x je pro mě něco, co jsem si opravdu vydřela, a když se mi konečně začalo dařit, zruší ho. Překvapilo mě, že to přišlo tak brzy. Ovšem každý konec znamená nové začátky a nové výzvy. Nejspíš se s tím budeme muset smířit a zvolit jinou cestu. 

Zpátky k tobě. Letos si se objevila ve filmu Sugarbeat, co to pro tebe znamenalo a jaký si zaznamenala ohlasy?

Na SugarBeat vzpomínám moc ráda. Kluci byli úžasní a práce s nima byla fajn. Když mě poprvé oslovili a nastínili jejich nápad, byla jsem unešená. Nejen z nápadu, že jde o čistě holčičí projekt, ale především z toho, že jde o multi-sportovní video. O to větší to byla pro mě čest, že k bikování vybrali právě mě. Navíc jsme natáčeli v Kruškách a ve Špindlu, takže Votavová byla naprosto spokojená. Prosila jsem kluky, zda by se můj profil mohl lišit od ostatních, jestli by mohl být natočený jinak a myslím, že se jim to podařilo. Navíc, jaro bylo nádherné, takže není na co si stěžovat.

Ohlasy byly poměrně veliké, přeci jen projekt oslovil mnohem více lidí, než kdyby šlo o čistě bikové video. Ještě dnes se mi občas stane, že na mě někdo v menze zběsile vyjekne – “to je vona.”

SugarBeatu dávám palec nahoru a budu doufat, že mi kluci z FullFace production ještě někdy zavolají.

To je vona! 😀 Jí to loni lítalo a dařilo se a to nejen na České vesnici, ale i v zahraničí. Pochlub se kde a kdy se co povedlo?

No, abych popravdě přiznala, ze začátku mi to moc nelítalo. Před začátkem sezóny jsme vyrazili na soustředění do Francie, odkud jsem si přivezla zánět v rameni, kterého jsem se nemohla dlouhou dobu zbavit. Takže to šlo ze začátku dost ztuha. Začalo se mi dařit až Platzangst Endurance Downhillem ve Špindlu, kde jsem vybojovala 1. místo. Trochu mě mrzí MČR ve sjezdu, kde se sice ode mě asi nečekalo, že bych mohla bodovat, nicméně mi trať celkem sedla, líbila se mi, ale o chlup mi bedna utekla. Jo, to byl opravdový sjezd. Víc takových tratí u nás by bylo fajn. Chuť jsem si spravila v Itálii na finálovém závodě Světového poháru ve 4x, kde jsem skončila na 9. místě. Díky tomu mi svitla naděje, že bych se mohla dostat na Mistrovství světa, což se podařilo. Tam to byla škola kola. Trať opravdu těžká, nicméně mi po prvním tréninku opravdu sedla a po velkých bojích jsem skončila na 7. místě, což je zatím můj nejlepší úspěch v kariéře. Na to budu vzpomínat ještě asi hodně dlouho, minimálně do dalšího mistrovství. (popis MS mýma očima si můžete přečíst na www.bikeandride.cz) Každopádně jsem si díky MS zajistila celkově 10. příčku ve světovém žebříčku UCI a pevně věřím, že se dál budu zlepšovat.

Máš nějakou kuriozitu ze závodů? Něco fakt vypečenýho?

Uff… Kuriózní byl asi ten Turek na MS. Týpek, co jel všechny disciplíny na jednom kole. Nechápu do teď. Musel si to fakt užít, chudák. Hlavně v neděli při sjezdu. Hehe (podrobný popis najdete ve zmiňovaném článku na www.bikeandride.cz)

Jinak určitě nezapomenu na to, jak nám ve Skotsku došel benzín v pět ráno  uprostřed ničeho, kvůli čemuž nám uletělo letadlo z Glasgow a následně i z Londýna, takže jsme strávili 20 hodin na letišti, protože venku byl takovej smog, že se tam nedalo dýchat.

Jak tě berou kluci, když kolem nich prolítneš a deprimuješ jejich ega? 

Chlapi si tu asi pomalu začínají zvykat, že časy, kdy se holky plížily, jsou pryč.

Nechci dráždit kobru bosou nohou. Nicméně je fakt, že je opravdu málo kluků, kteří umí přiznat, že by třeba holka mohla umět něco líp, než oni. V 90% případů to bývá tak, že když skočim, nebo projedu něco, co kluci ne, nevydrží to a jdou to dát taky, i kdyby se měli zabít. Ale zvykla jsem si.

Troufám si říct, že za ta léta už mě kluci celkem berou. Ale drží mě ve střehu pořád, protože nechtěj, aby mi začalo pršet do nosu. Nebojí se mi říct „Jedeš fakt strašně, nedá se na to koukat.“ Ale taky umí občas pochválit. 

Kdo je tvůj největší vzor a od koho si se toho nejvíc naučila?

Můj největší vzor je Tara Llanes. Jak jezdila a jak se dokázala poprat s tím, co ji potkalo, je neuvěřitelné. Taky mám ráda Cedrica Graciu. Nejvíc jsem se naučila asi na závodech, nedá se říct, kdo mě naučil nejvíc. Každý něco. Ale určitě brácha, bratránek, kluci z Hostíku, Maňas a Kuba Hnidák.

Závěrem prostor pro tebe…

Ráda bych vzkázala všem, kteří jezdí, ať nepřestávají, i když jim to zrovna nejde. Klukům, aby se smířili s tím, že holky nejezdí tužku, ale že jim dýchaj na záda. Holkám, aby trénovali a jezdili kvůli sobě, ne kvůli klukům.

Chtěla bych poděkovat všem sponzorům, kteří mi utváří skvělé podmínky pro závodění. Děkuji tedy: GIANT bicycles, REMERX, GIRO, FI’ZI:K, CRANKBROTHERS, SHAMAN Racing, HUMDRUM, ŠMRXA shop, BIKEBROS, PLATZANGST.

Také lidem, kteří mi pomáhají nejen na kole: David Bakeš, Oleg Mazurov, Adam Rameš, Petra Opočenská, Lucinka Heverová, Zuzka Líkařová, mamka & taťka a ostatní lidé, kteří při mě stojí, i když se mnou nemůžou zrovna být. A Tobě za rozhovor.

DĚKUJU!

 

 

Já děkuju tobě! A lidem co mačkali spouště foťáků a poskytli nám fotky! Viz Ondra Kinkor, Rudolf Havlík, Barbora Berdychová

Tereza_Votavova_season11′ from Tereza Votavova on Vimeo.